HUDBA ladí

NEUVĚŘITELNÉ a přece PRAVDA

Miluji hudbu, pomáhá relaxovat mysl, vyladit se, harmonizovat mozek, odreagovat smysly a zapomenout na všední starosti. Je dokázáno, že hudba umí zmírnit i bolesti. Hra na klavír a zpěv pro mě znamená aktivní utváření či podíl na harmonii života.

OSOBNÍ PŘÍBĚH:

Dnešek byl jedním dechem mimořádný. Od samého rána jsem se cítila zvláštně. V ranní pěně kávy se objevila holubice s tajemným vzkazem, vycítila jsem, že přijde dobrá zpráva. Vnímám, že bych tu zprávu měla poslechnout.

Dopoledne si mezi prací na počítači ulevuji tím, že brouzdám po vídeňském předprodeji vstupenek s vidinou, že bych si přála zažít koncert filharmonie v zahradách Vídeňského Schönbrunnu. Volám kamarádkám, ale nikdo ve vybraný termín nemůže a já sama v noci autem nepojedu zpátky do Brna, abych ušetřila za nocleh. Posteskla jsem si, že koncert asi nechám být.

Snažím se soustředit na překlad z němčiny do češtiny, jejichž texty slouží mému průvodcování - lektorské činnosti Shin-rin Yoku. Jedná se o ZEN techniky všímavosti, kde se píše, že bychom neměli ztrácet koncentraci tím, že rychle přeskakujeme pozorností na vnější podněty či myšlenky jako opice z větve na větev, ale spíše se koncentrujeme na vytvoření rozšíření rozměru prostoru, který nabízí odstup mezi podněty a vlastní reakcí na ně. Během prodlevy si všímáme, co se děje v prostoru těla, až poté reagujeme.Tím zamezíme stresu, jehož příčinou je chaos a zmatek v hlavě a následně úbytek energie způsobující později omezení v podobě potíží až nemocí. šímám si, že mi dnes jazykový překlad nejde od ruky, nutím se do toho a vlastně chci dělat něco úplně jiného.

Hodím se do gala, balím noty do tašky, obuji pro jistotu pohodlné noty, abych se mohla projít v brněnské Löw-Beer zahradě a pokud bude volná místnost s klavírem v kavárně Arnoldovy vily, zacvičím si na klavír tam. Proč bych měla hrát na klavír jenom sama sobě doma nebo rodině?

Když tak jedou prsty po klávesách, již známými skladbami árií z operet a oper, vzpomínám, kde všude jsem si už zahrála: v Rakousku, v jižní Itálii, v jižní Koreji a dnes poprvé v mém rodném městě Brně od té doby, co jsem opustila základní uměleckou školu Jaroslava Kvapila, odmítla jít dále studovat na konzervatoř i přes svůj talent. Jasně, hrála jsem i na Střední pedagogické škole v Boskovicích, ale to byly samé „Hm ca, hm ca…“ předškolní písně pro děti a několik odehraných školních koncertů, coby doprovod pěveckých soutěží, kde jsem si také sama zazpívala, tedy v triu a studentském sboru. Naše výstupy byly oceněny výhrami 1. – 3. místo mezi středními školami a ředitelskými pochvalami.

Můj vnitřní kritik mě často drží zkrátka ve smyslu, že jako amatér si nemůžu připadat profesionálně, protože mám jen tu ZUŠ-ku a maturitu z hudební výchovy. Takže hraji pro zachování zdraví, abych srovnala mozkové hemisféry, pro radost a relax, během kterého se ocitám ve flow.

Zpátky k Arnoldově vile a mému preludování v prázdné místnosti se zimní zahradou. Usedám za klavír, když přijíždí paní na vozíčku. Ptá se mě, jestli mi nevadí, že si půjde pro skleničku vína a poslechne si moji hru na klavír? Otáčím hlavu s pokynutím, že mi to nevadí.

Nořím se do árií, prožívám svět v nich, jako bych byla součástí dění skladby v Lovci perel od Bizeta. Jako v moři pluji na vlnách zvuků, ocitám se hlouběji pod hladinou, lovím perly a zase vystupuji nad hladinu, abych se nadechla a mohla pokračovat. Chvílemi klávesy zapomínám vnímat, ruce samy vědí, co mají dělat, pozornost se nachází v obsahu hudby, i když umím hrát jen podle tištěných not.

Po několika skladbách si říkám, že by moje cvičení mohlo stačit a balím noty do tašky. Přijíždí paní s vozíčkem s poděkováním a rozzářeným úsměvem. Říkejme jí Klára. Začíná vyprávět, co prožila během mého hraní, které ani nemohu nazývat koncertem, jelikož jsem šla jen cvičit na klavír. Prý se ocitla jako v meditaci. Vypráví, že její mozek při roztroušené skleróze pěje chválu na dobrou hudbu. Paní Klára vyzařovala relaxovaně a natěšeně, že si mé kousky nahrála na mobil, aby si je mohla pustit před spaním, jelikož z vystoupení cítila energii.

Usmívám se, protože tuším, že jsem hrála srdcem. Nedělala jsem to pro výkon, jen pro sebe, abych se ten den cítila lépe. Slova chvály mě hřály u srdce, že jsem svým hraním prospěla někomu dalšímu. Klára, se mě zeptala jestli nejsem náhodou žena klavírního virtuosa Andraševského? Můj údiv asi nešel přehlédnout: „Cože? Já a blízká příbuzná virtuosa?“… „No, v mém příbuzenstvu byli a jsou spíše hudební pedagogové“.

Povídáme si o tom, co jsme v životě prožily a co nás oslovuje v hudbě, proč ji tak milujeme a potřebujeme. Vypráví mi, že by byla ráda, abych udělala přednášku o tom, co dělám, čím provázím lidi, když přicházejí svěřit svá trápení, a také o mých výletech do hor. Když nemůže ona sama běhat po horách ani tancovat, což v mládí dělala, tak ať to dělají ostatní pro ni. Přednášky o cestování miluje, vtahuje ji to do dění, jako by tam byla a prožila to také. Uvažuji o přednášce o rakouských Alpách, však jsem tam o sezónách pracovala na alpských boudách, věnovala se turistice i lektorské činnosti pro české skupiny lidí, kteří hledali to, co já: svobodu Ducha a uvolnění se do vitální kondice a lepší nálady.

Během vyprávění zpozorním, dozvídám se, že právě dnes večer hraje v Janáčkově divadle Česká filharmonie Brno s přední francouzskou virtuoskou na bicí Adélaide Ferriére pod taktovkou dirigenta Tomáše Hanuse 

za doprovodu brněnské filharmonie. Užívám si bohaté hudební nadílky bez myšlenek a slov celým tělem i vědomím. Aleluja! To byl výkon. Brno je považováno za Vídeňské předměstí, takže ani nemusím jet na koncert do Vídně, brněnská filharmonie je stejně skvělá!

Vnímala jsem, jak tělo tancuje s každým tónem, na střídačku smyčce houslí lechtají srdce, trumpety brnkají o spánky, bubny cítím v břiše, harfa vlní mým tělem, nohama i hlavou současně proudí povznášející i uzemňující energie.

Díky za vše, vesmíre: že jsem si všimla zprávy z těla v podobě nechuti vysedávat u počítače, zvedla se jít dělat něco jen tak pro sebe a vlastně pro někoho, komu jsem pomohla víc, než si myslím. Věřím, že paní Kláru na setkání pacientů s RS ještě uvidím. Stálo by za to vytvořit přednášku z tisíců fotek a zážitků z alpského prostředí.

Paní recepční brněnské vily spokojeně pronesla, že prostor konečně ožil. Současně si uvědomuji, jak jsem ožila já.

Po nečekaném večerním koncertě v Janáčkově divadle přišla chuť do další činnosti, kterou ráda dělám a během které zapomínám na čas – PSANÍ…

DĚLEJTE TO, CO RÁDI DĚLÁTE,

třeba tím pomůžete někomu dalšímu a když ne, pak jistě a 100% sami sobě a co je víc?

OK 2025